Dopis mrtvé babičce

Je to už hodně dlouho, co jsme se neviděly, víc jak rok. Asi už je čase se s tebou nějak spojit a dát ti vědět, jak se mám. Normálně bych za tebou přijela, ale hřbitov je smutný místo a navíc, ty mi neodpovídáš. Proto ti to píšu.

Víš, hodně jsi mi ublížila tím, že jsi umřela. Já chápu, že jsi neměla jinou možnost, tělo už bylo slabé a duch se začal vytrácet už dva roky předtím, ale prostě mě to naštvalo. Tolik jsem toho s tebou ještě chtěla prožít, tolik jsem toho chtěla říct. A to už vůbec nemluvím o tom, že prostě nikdy nebudeš na mojí svatbě, dá-li Bůh a najde se ženich. A co pravnoučata? To je nechceš vidět nebo co?

Já vím, promiň, takhle jsem s tebou nikdy nemluvila, tak se to nebudu učit, když jsi mrtvá. Jo, babičko, je to tak. Odešla jsi, zesnula v Pánu, skonala, dá se to popsat tolika slovy. Ale už prostě nejsi živá, to nejde nijak změnit, ani přikrášlit, žádný pitomý slovíčkaření mi nepomůže. 

Zkoušela jsem s tebou mluvit, zkoušela jsem se modlit k Panence Marii, jak jsi mě to učila. Zpívala jsem ti na pohřbu Ave Maria, i když docela blbě, zvolila jsem blbou tóninu, ale všichni mě ze soucitu chválili. Co taky jinýho, viď, přece mi neřeknou, že jsem to mohla zazpívat líp. (I když vlastně Marie to tam mektala nějaký tetce, že umím zpívat líp. Ta ať mi taky políbí prdel, nádhera). Hodila jsem ti do hrobu ty svatý obrázky, cos mi kdysi dala, a napsala tam vzkaz, že tě mám moc ráda a děkuji ti za všechno. 

Víš, myslím, že jsem udělala všechno správně, zvolila jsem všechny ty postupy, jak se s tebou rozloučit. Tak proč teď mám zase slzy v očích? Proč mi všichni říkaj, že to přebolí a ono se to nekoná? Copak jsem takovej magor, že se nemůžu začít vyrovnávat s tím, že už tě nikdy neuvidím živou? Asi jsem. 

Jo, promiň, ještě jsem ti neřekla, jak jsem se ten rok, co jsme se neviděly, měla. Blbě, babičko. Všechno šlo od desíti k pěti a pak k nule a protože to ještě nestačilo, tak došlo i na nějaký mínusy. Posrala jsem to. Dobře, zkazila. Ne, mládence žádného nemám. Měla jsem, ale tak nějak nebyl ani na tvém pohřbu, což mu nikdy nezapomenu, takže si nezaslouží, abych vás seznámila. Malinko jsem se po něm zhroutila, víš. Tak nějak uvnitř. 32 let, žádný děti, manžel, ani kariéra a už mi odcházejí blízcí. Dost na hovno.

Už je to lepší, neboj. Dávám se do kupy a daří se mi to. Peru se, hádám, žiju. Já se totiž nedám. A ty tu pořád jsi a já už tě nezahanbím, protože jsem z tvojí bojovné krve. A nenechám tě odejít, to prostě nejde, teď jsem se rozhodla. Promiň, na hřbitov jezdit nebudu, ani do tvého domu, tam na mě všechno padá a pořád tam cítím vůni tvé měsíčkové masti. Na hřbitově leží pod zemí tvoje mrtvé tělo. Nejsi to ty celá celičká. Ty jsi v mojí hlavě, v mých lýtkách do O, v mém hranatém obličeji, v mých slzách, které prostě budou pořád téct, jsi v Dětech z Pyrea, v mé lásce k pečení, jsi v každém kostele, kde jsem byla, jsi v písničkách a básničkách. Jsi navždycky moje babička. Živá, mrtvá, nebo v nebi.

Tvoje Evička.