Osudová láska - páska?

Věřím v osudovou lásku. Lásku, kterou potkáte jednou za život a hned je jasné, že je to pravý muž, všechny překážky se překonají a ti dva jsou do konce svých dnů prostě sluníčkově šťastní, spolu až do smrti, děj se co děj. Říkám tomu osudový muž. Proč? Všechny důležité ženy v mé rodině to tak měly.  

Prababička Růženka potkala na tancovačce chlápka, který se do ní zamiloval, hned začal chodit do rodiny a do roka byla veselka. Nikdy se mi nezdálo, že z toho byla bůhví jak nadšená, a i když před svatbou prohlásila, že si ho nevezme, stejně tak udělala. Nechtěla, aby na rodinu padla hanba. Měla ho ráda? Nevím, prostě to s ním vydržela až do konce, protože se to tak slušelo, v dobrém i zlém. Praděda byl tzv. rapl, hlavně ve stáří, ale omlouvalo se to jeho krutým dětstvím. Brala jako samozřejmost, že jsem prababičku vídávala na prázdninách u babičky, její dcery, protože k ní, plačící a se slovy „já už tam s ní nebudu, odjela jsem, když spal, nechala jsem mu svačinu na stole a ponožky na topení...“ pravidelně utíkala. Právě ty ponožky byly rozhodující, protože to můj dětský mozek bral jako symbol lásky, hele, on je sice na babičku hnusnej, ale stejně se k němu zase vrátí.

Babička Evička za to mého dědu opravdu milovala. On byl řidič autobusu, fešák s jiskrou v oku, ona krásná úřednice a potkali se na svatbě, jak jinak. Na 60. léta asi klasický scénář, chození do rodiny, svatba, první, druhé a třetí dítě, mezitím vlastní dům, dědovy žárlivé scény, vyvolané pomluvami závistivých sousedů, nová Felicie. Když děda udělal babičku ve 40. letech vdovou, byla to rána pro celou rodinu. Nejvíc to ovlivnilo jeho jedinou dceru, mou mamku. Nikdy se na něj nezapomnělo, každý nedělní oběd se nesl v duchu vzpomínek a i já jsem jako malá moc toužila po tom, aby s námi dědeček byl. „Kdyby tu s námi byl, tak by se to nestalo...“, to byla mantra často pronášená ženami této rodiny, kdykoliv se dostala do srabu. A i když si babička po 15 letech našla nového dědu, tak se na tom nic nezměnilo.

Moji rodiče jsou spolu 32 let. Skóre? 3 děti, jeden dům, auto, první dovolená v Jugoslávii, ehm. Pořád spolu. Oslovují se křestními jmény. Pečují o sebe. Moc se nehádají. Žádná nevěra. Mám jeich vztah zidealizovaný. Na tuhle dobu docela unikát, i když není nebe bez mráčku.

A co já? Já si taky našla ve dvaceti kluka, taky chodil do rodiny, taky byl rapl, ale protože se doba změnila, tak nebyla hned veselka. Ale byla v plánu, první vážná známost tak přece musí skončit. Neskončila. Skončila rozchodem, život plný zákazů a příkazů mě nelákal. Začala jsem hledat dalšího muže na ženění, protože osudový muž, přece. Skóre? 4 roky, pár vztahů, hodně sexu, hodně slz. Nikoho jsem si už do rodiny nepřivedla. Je mi 30 a čím dál častěji slyším, že bych se měla vdát a mít děti, dokud je čas. Některé kamarádky mi dohazují „zaručeně“ solidní muže, těší se, až taky budu křepčit na mojí svatbě. Rodiče jsou toho názoru, až se vdám, tak budu konečně šťastná a jejich výchova tím bude zakončena.

Nedávno jsem volala babičce, se kterou se moc často nevídám a od které o svatbě často slýchám. Na její otázku, zda teď někoho mám, jsem opět měla zápornou odpověď. A její reakce? „Víš, Evi, buď radši sama, chlapi jsou stejně pakáž.“ Nejsou, babi, nejsou. Jsou skvělí, neumím si život bez nich představit, ale jsou tu ale. Ale určitě mě ovlivnili muži v mojí rodině, glorifikovaní správňáci. Ale spíš potkávám muže, kteří už jsou osudoví muži jiných žen. Ale dle tónu doby neprobíhá vodění na ruce, kradené polibky a sex po pár měsících, naopak to kolikrát přichází v opačném pořadí. Ale zatím necítím potřebu se k někomu připoutat do konce života, život single je návyková droga a svoboda tak opojná.

Včera jsem po delší době potkala kamaráda. Adonis z malého města, úspěšný, oblíbený, 38 let. „Mě randění nebaví, spíš mi vadí, nechci už nikoho poznávat, takhle mi to vyhovuje, je to pro mě spíš jednodušší. A už se o tom nebavme, ano?“ Má svoji osudovou lásku, která ho jako tu svou nevidí.

Já jí mám taky. Jak dlouho? Přesně od rozchodu s raplem. Osudová láska střídá další? Je ve mě něco prohnilého, v tomhle těle plném citu, vášní a ideálů? Čert to vem, všechno je, jak má být. Osud, no.